Focení jídla v restauraci – nová móda nebo nový zlozvyk? … A malá vzpomínka na podzimní Paříž.

Nedávno jsem natrefila na článek o tom, jak si mnozí lidé stále častěji fotí jídlo v restauracích. Někoho to obtěžuje, někomu se to zdá divné, někdo dá pak fotky na sociální sítě a udělá reklamu restauraci…Každopádně mě ten článek připomněl, jak jsem si letos na podzim, poprvé, a zatím naposled, rozhodla vyfotit v restauraci objednané jídlo. Co mě k tomu vedlo?

 

Byla jsem na dovolené s manželem v Paříži. Po skoro celodenním chození a poznávání krás Paříže jsme se usadili v jedné malé útulné restauraci nedaleko o bulváru Saint-Michel. Už dlouho před odjezdem na dovolenou jsem si naplánovala, že ochutnám proslulou francouzskou cibulačku a pak si ji uvařím doma. Receptů na francouzskou cibulačku se na internetu dá najít spousta. A v Paříži ji nabízí prakticky každá restaurace, takže jsem se těšila, že jich ochutnám i víc. V restauraci, kde jsme se usadili, ji měli v nabídce také. Objednala jsem si ji a těšila se jak malá. No, a když nám ji přinesli, napadlo mě, že si ji vyfotím. Abych měla pro její přípravu doma lepší inspiraci.

 

Vyfotila jsem dva snímky a pak fotoaparát putoval zpět do tašky. Cibulačka byla výborná, opravdu jsem si pochutnala. Výborné bylo i další jídlo, které jsme si na jídelníčku vybrali. Posezení v té malé oáze klidu s dobrým jídlem pitím bylo balzámem na duši a hlavně na unavené nohy.

 

V článku, který jsem o focení jídla četla, byly názory na tuto činnost hodně rozdílné. Někomu se zdá, že život podle hesla „nejez, dokud jsi nevyfotil“, ostatní spolustolovníky obtěžuje a odvrací pozornost od jídla samotného, jiný to považuje za dobrý trend, protože fotky jídla na sociálních sítích restauraci udělají reklamu zadarmo.

 

Restaurace mají často výhrady k tomu, jak se lidé při focení jídla chovají. Nelíbí se jim oslňování bleskem a rozhodně protestují proti tomu, že lidé, ve snaze co nejlépe svůj talíř zvěčnit, si klidně stoupnou v botách třeba na židli. A s tím musí každý rozumný člověk jen souhlasit.

 

Někteří kuchaři, kteří si na svém umění opravdu zakládají, se durdí, že snímek, umístěný na sociální síti, připraví další zákazníky o moment překvapení. A také jim vadí, že snímky nebývají zrovna kvalitní, především ty, které jsou focené běžnými telefony.

 

Každopádně je otázka focení jídla v restauraci otázkou do diskuze. A bude asi potřeba najít rozumný kompromis. Již nyní se začínají objevovat restaurace, kde najdete přeškrtnutý obrázek fotoaparátu či mobilu. Je to taková výzva: „Nefoťte, netelefonujte, vychutnávejte si naše jídlo v klidu a pohodě!“

 

Proč už nefotím v restauraci já?

 

Já jsem zůstala u svého jednoho jediného pokusu vyfotit si jídlo v restauraci a další už nepodnikám a nemám v úmyslu s tím začít. V Paříži jsem se tetelila blahem, že mám výborné fotky i chuť cibulačky v paměti a že tedy doma bude na co navazovat.

 

Po výborném jídle a odpočinku jsme s manželem opustili restauraci a vydali se směrem k místu, odkud jsme měli odjíždět do hotelu. Cestou jsme navštívili jeden obchůdek se suvenýry a pak jsme ještě zaskočili do malinké samoobsluhy pro bagetu, sýr a lahvinku vína na večer. Náladu jsme měli vynikající, povznesenou. Manžel na ulici před vstupem do obchodu ještě fotil…pak zasunul fotoaparát na chvilku do kapsy. Normálně jej tam nedává. Jen si potřeboval uvolnit ruce k zaplacení nákupu.

 

A právě toho využil šikovný a rychlý kapsář! V podstatě během sekundy mu foťák vytáhl z kapsy a utíkal z obchodu ven…Ano, doběhla jsem jej, chytila … a nic. Za ten krátký moment už předal foťák svým komplicům, kteří čekali na ulici.

 

Fotoaparát byl starší a docela levný. Opravdovou ztrátou pro nás byly ty fotky. Manžel tam měl pár pěkných fotek z dopolední návštěvy Eiffelovy věže, já svou vysněnou cibulačku! Naštěstí jsem si ji dostatečně vychutnala a zapamatovala. Ale i tak mě ty dvě fotky cibulačky v krásném buclatém hrníčku mrzí.

 

Zdá se, že se musím do Paříže znovu vrátit a někde si dát cibulačku … možná si ji i vyfotit. No, uvidíme.

 

A závěrem přidávám recept na pravou francouzskou cibulačku od mého kamaráda Philippa, který v Paříži žil a cibulačku má zkrátka v malíčku:

 

Připravíte si jeden litr hovězího vývaru, může klidně být i z kostky.
Nakrájíte na kolečka dvě větší cibule a usmažíte je v druhém hrnci na dostatku másla dozlatova. Hotový vývar nalijete na osmaženou cibuli. Na zjemnění chutě přidejte 0,75dl bílého vína a trochu koňaku (klidně i Weinbrand). Dochutíte dvěma bobkovýmy listy, trochou provensálského koření.

Z bagety nebo veky nakrájíte šikmé krajíce, které po jedné straně namažete máslem a posypete nastrouhaným sýrem. V troubě pod grilem je necháte pěkné gratinovat až do zlatova!

Bon appétit!